Výplod z mojí hlavy.

22. října 2013 v 20:25 | Bianca. |  Fantasie
Seděla jsem na parapetě u okna a pozorovala noční život, vůbec jsem nevnímala hluk aut a řev pouličních gangů. Jen jsem seděla v 'tureckém sedu' s cigaretou v ruce a v hlavě jsem měla prázdno. Na nic jsem nemyslela. Neustálý řev jednoho člena z party mi rval uši, ale neobvykle jsem ho nevnímala. Nechápala jsem co to semnou je. Byla jsem vyčerpaná z práce, ale čerstvý vzduch mi stále dával víc a víc energie, jakoby mě to nabíjelo. Připadala jsem si volná, ani můj přítel nebyl doma, což jsem se divila v tuto dobu měl být už dávno doma, ale tím jsem se taky nějak nezabývala.


Někdo klepe na dveře. Cukla jsem sebou, protože ve 12 hodin je trošku neobvyklé aby někdo klepal, přítel to být nemohl. Má klíče. Koukla jsem se do kukátka a byl to nějaký neznámý člověk, radši jsem neotevírala, ale začal šíleně bušet do dveří a vyhrožoval mi, že jestli neotevřu tak dveře vykopne.Tiše jsem otočila klíčem, abych dveře zamkla, také horní a spodní zámek, jo a málem jsem zapomněla na řetěz. Tak a teď už se sem absoltně nedostane. Řekla jsem si sama pro sebe a vzdychla jsem. Cítila jsem silný průvan od pokoje, vzpomněla jsem si, že jsem nechala otevřené okno a najednou se ozve hlas tohotýž člověka který klepal na dveře: ,,Tak ty budeš dělat že nejsi doma děvenko?". Hlas byl tak silný jakoby ten člověk stál přímo zamnou, spanikařila jsem a hlavou mi prolítlo tolik myšlenek, že jsem myslela na to nejhorší.Stojí ten 'kdosi' zamnou, nebo mám halucinace? S největší odvahou jsem se otočila, zajímavé, nikdo tam nebyl.

Najdnou začalo něco hrozně páchnout. Vůbec mě nenapadalo co by to mohlo být. Ale smrad byl stále silnější. Okno bylo zavřené, takže z venku to jít nemohlo, v ledničce jsem nic zkaženého neměla a byla zavřená, pro jistotu jsem se šla podívat, ano byla vážně zavřená, ale jak jsem stále dýchala to 'aroma' připadalo mi to jako něco spáleného. ,,Nedej bože aby začala hořet plotýnka", ,,Ale vždyť já si nic neohřívala". Bylo mi to celé podivné. Šla jsem se podívat na chodbu. Stuhla jsem mezi futry jako kdyby mě někdo zmrazil. Stála jsem a koukala na tu hrůzu a doufala,že se mi to jen zdá.

...Stála jsem a stále to pozorovala a nic kolem jsem nevnímala, začaly mi šíleně téct slzy a nešlo to zastavit, můj přítel Jack ležel na zemi a zdálo se že to byl on, to co tu páchlo, jeho tělo. Podle toho jak to páchlo, tak tu musel, ležet dlouho. Jak se to mohlo stát, musela jsem si toho všimnout. Musela jsem něco začít dělat, zavolat záchranku už bylo pozdě, tak jsem šla k němu sedla jsem si vedle něj a políbila jsem ho na jeho studené zfialovělé rty. Lehla jsem si vedle něj, chytla za ruku a zavřela oči. Jeho dlaň byla tak chladná,ale celkově jeho tělo, uplně se mi zastavil dech, přemýšlela jsem co budu dělat dál, ,,Musím být silná", zvedla jsem se ze země a nežně vzala Jacka a položila na pohovku a zavolala pohřební službu než přijela, šla jsem do kuchyně, byla jsem v šoku, vystresovaná, v hlavě jsem měla doslova guláš, vůbec jsem nevnímala. Řvala jsem po celém bytě :,,Kdo sakra jsi? Vylez ty zbabělče!" vzteky mi tekly slzy a štípaly mě po tváři.

Pohřební služa už tu byla vzali si Jacka a lehce ho položili do černé rakve, za pár dní byl pohřeb. Neměla jsem sílu nic dělat, nebyl důvod proč bych taky měla něco dělat. Měli jsem se brát, chtěli jsme založit rodinu, měli jsme tolik plánů. Při těch vzpomínkách na to všechno co jsme prožili a plánovaly do budoucnosti jsem zadržované slzy pustila ven. Poté jsem šla položit růži a papírek s nápisem "Fazolky nejez, budeš prdět", který mi dával pod talíř když jsem jedla fazolovou polévku, při té vzpomínce jsem se letmo usmála, položila jsem to a řekla pár slov:,,Jack byl má drahá polovička, plánovali jsme rodinu, měli jsme jména pro děťátka, chtěli jsme se odstěhovat na kraj města a koupit si domeček na pobřeží. Měli jsme v plánu hodně věcí, ale nic netrvá navždy", utřela jsem si slzu a pokračovala:,,On byl můj důvod proč žít a pro co se smát i plakat. Byl mým vzorem, on vždy věděl co ve správnou chvíli dělat, nikdy neztrácel naději, Jacku jestli mě v tuto chvíly slyšíš tak pozorně poslouchej. MILUJU TĚ a nikdy jsem tě nedokázala podrazit, byl jsi, budeš a jseš můj MYŠÁK, já vím že jsi tu přezdívku neměl rád, tak snad mi to odpustíš, už nebudu jíst fazolky neboj, dám na tebe pozor."

Když pohřeb zkončil, tak jsem odešla domů, zastavil mě Jackův kamarád Peter a řekl mi, ať se držím a ať jsem silná, vážila jsem si toho. Když jsem konečně přišla domů, odložila jsem si věci a šla jsem do kuchyně si udělat silné kafe, neměla jsem na nic náladu. Vypila jsem kafe a šla si sednout do obýváku, jen tak jsem seděla a vzpomínala na Jackův úsměv, na jeho krásné zelené oči. Na jeho úžasná slova jak mě miluje na jeho vtipy a lichotky. Zadržovala jsem slzy co to šlo, ale proč je nepustit ven, jsou pro Jacka. Jediné co nepustím ven jsou vzpomínky a lásku k němu. V tu chvíly jsem si uvědomila, co bude dál, mám si někoho najít? Co když o něj zase přijdu, jediné co jsem věděla, bylo to že Jackovi by rozhodně nevadilo kdybych někoho měla, ba naopak byl by rád kdybych byla šťastná.

Neměla jsem přátelé, rodinu, nikoho jenom Jacka a o toho jsem také přišla! Nebylo by nejlepší kdybych za ním šla také? Byli by jsme spolu tam nahoře dále šťastní, nemuseli by jsme od sebe být tak daleko. Ne. Nebudu to dělat. Jsem mladá a život mám před sebou, ale pro co mám žít? Když pro to, pro co jsem žila do teď, jsem ztratila. Vzala jsem mobil a stále jsem četla SMSky které jsme si psaly když jsme vedle sebe leželi v posteli, pořád dokola a vybavolala jsi tu chvíly kdy jsme si to psali. Teď budu ležet sama bez něj, stále budu čichat k jeho polštáři, pořád ho budu vidět, pořád budu slyšet jeho hlasy. Na nic jiného jsem v ten moment nemyslela.

Po Jackově smrti jsem začala hubnout, nechtěla jsem jíst ani pít, pořád jsem jen seděla v křesle a v ruce jsem měla Jackův polštář. Byl celý mokrý od mých slz. Byla jsem čím dál tím ve větších depresích. Prostředí ve kterém jsem byla mi také nedělalo dobře, bylo tu prázdno, bílé zdi, jedno křeslo jeden stůl. Každý krok který jsem udělala mi připomínal jeho.

Po delší době jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Že ze sebou musím něco udělat. Koupila jsem si pejska, malou fenku a dala jsem ji jméno Nansy. Ona mě zase naplňovala a pomáhala mi uplně se vším. Ona mě pochopila, měla mě ráda a od teď mi bude dělat společnost budeme spolu spát, budeme spolu trávit každičký den, ale co když mi vemou i Nansy? NE! To nedovolím! Ona se o sebe ještě neumí postarat jsou ji teprve jen 2 měsíce! Ven nesmí. Ale však ani Nansy mi nepomohla na Jacka zapomenout.

Nastala půl noc-doba kdy obvykle chodím spát. Nansy dnes ale spala na chodbě vedle dveří, nechtěla jsem aby tam byla, bylo to pro mě nejhorší místo v bytě, vzala jsem ji a položila na sedačku v ložnici. Šla jsem si tedy lehnout. O 2 hodiny později, kdy jsem ještě nespala někdo zuřivě zvonil, Nansy se hrozně lekla a začala výt. Uklidňovala jsem ji a šla se kouknout do kukátka jako minule, bojím se, že je to zase ten neznámý člověk, ano. Je to on. Ujístím se, že mám zamčeno a zavřená okna, všechno je zabezpečené. Ten muž se sem nemá kudy dostat. Mlčím, poslouchám a
sleduji co dělá zároveň. Stále stojím na špičkách a sleduji z kukátka, je totiž moc vysoko.

Najednou vidím, jak se nahne a podívá se do kukátka také, dívám se mu do jeho odporného oka, nemohu nic dělat jinak by poznal, že jsem uvnitř, panikařila jsem, ale ovládla jsem se. Poté to vzdal a šel po schodech zase dolů. Stále jsem koukala do kukátka, jestli se nevrátí, ale nevrátil, tak jsem se šla podívat z okna, kudy jde pryč.Stál na rohu a zapálil si cigaretu.

Předpokládám, že tohle si asi nikdo nepřečte, je to můj výplod z mojí hlavy, jelikož se nudím a moc přemejšlím. :-) Byla bych ráda, kdyby si to někdo přečetl. :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marianne | Web | 23. října 2013 v 16:46 | Reagovat

Taky mi občas čerstvý vzduch dodá energii :) Určitě mi dodá více energie než vedra v létě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama